Láska k sobě - sobectví nebo nutnost

Tolik toho bylo o lásce napsáno, řečeno, zpíváno, že jsme až zapomněli, co vlastně toto slovo znamená. Nejvíce jí zaměňujeme za vlastnění. Je to tím, že nemáme dost lásky v sobě. Tedy máme, ale nevíme o ní. Stále ji hledáme okolo nás, ale je v nás. Stydíme se za ní a zuby nehty se bráníme jí projevit, aby o nás okolí neřeklo, že jsme sobečtí, protože tak si zatím lásku k sobě většina lidí vysvětluje. Člověk, který, jak často říkáme, má rád jen sám sebe, ten se opravdu rád nemá. Nerozdává radost, neraduje se. Spíše jsou jeho radovánky na úkor druhých, ubližování apod. Je to člověk, který má strach, bojí se světa, sám sebe a svůj strach překrývá nadřazeností. To, ale láska k sobě není. Láska k sobě, vyvěrá z každého z nás jako pramen. „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ Tolikrát opakované, tolikrát nepochopené. Tento pramen je v nás a je na nás zda jej probudíme k životu a budeme jím zalévat celý svět, nebo zda budeme ustrašené chudinky, které se bojí světa a především sami sebe.  Ano bojíme se mít rádi.

  Bojíme se projevit lásku. Je to pochopitelné za ta tisíciletí našeho vývoje jsme byli většinou v takových chvílích zraňováni. Naposledy pravděpodobně v dětství našeho současného života. Tolik jsme chtěli projevit lásku, radovat se. Byli jsme však ochočeni - svět je nebezpečný, je lepší skrývat své city, neradovat se, netěšit se, ono to stejně špatně dopadne. Tak si ubližujeme a tím ubližujeme celému světu.

   Když se nad tím opravdu zamyslíme, je to šílené. Je šílené, jak žijeme, jak považujeme za normální zabíjení. Díváme se na zprávy a říkáme, hlavně že to je jinde, že to nepostihlo nás, ale ono nás to postihlo, neboť i za to jsme zodpovědní. Vždy, když vyslovíme, či si jen pomyslíme něco zlého, pomluvu apod. přidáváme na misku zla ve světě a pochopitelně obráceně. Je tedy dobré bát se, ubližovat si, říkat si, že za nic nestojím, nebo se naučit mít rád sám sebe, naplnit se láskou a předávat jí dál?

   Prošla jsem množstvím kursů, přečetla spousty knih. Každá metoda však byla jen stupínkem k poznání lásky. Lásky ke všem bytostem, světu, vesmíru. To, ale bez lásky k sobě nejde. Nemůžeme dát to, co nemáme.

  Většinou se za poznáním vydáváme ve chvílích neradostných, ve chvílích našeho trápení, kdy přichází otázka: Proč? Proč toto prožívám, proč jsem nešťastná apod. Ve chvílích, kdy připustíme, že něco není v pořádku právě v nás samotných, rozjede se vědomý vývoj. Tehdy nasedáme do vlaku, který se už nezastaví. Možná bude mít někde delší zastávku, může se i vrátit, porouchat, vykolejit, či zajet na slepou kolej, ale zase nabere ten správný směr - směr láska. Tak šťastnou cestu!

2008

¨